Jak se Spojené státy staly imperiální mocností?

Co je to americký imperialismus?

V 1800s, jak hlavní koloniální vůdcové ve starém světě žili v neustálém napětí a vojenských konfliktech v Evropě nezdálo se skončit, brzy vyústil ve zvýšenou poptávku po zboží a komoditách že evropští konkurenti nemohli koupit od sebe navzájem. To podnítilo růst industrializace ve Spojených státech a zrodilo vysokou poptávku po amerických průmyslových odvětvích z přírodních zdrojů ze zahraničí. Touha rozšířit svůj systém hodnot po celém světě byla další hnací silou amerického imperialismu. Úspěchy americké ekonomiky, efektivní ústavy a udržitelný růst příjmu na obyvatele koncem 19. a počátkem 20. století neustále rostly do formy ideologie vedení. Mnoho Američanů favorizovalo vidět takové orientační body jako “americký sen” a “americká svoboda” ztělesněný v zemích se staršími kulturními tradicemi. To podpořilo dlouhodobou kulturní expanzi a pokračovalo dodnes.

V pozdních stádiích 19. století byl severoamerický kontinent zcela prozkoumán a přeměněn na mozaiku kolonií, které patří k významným evropským mocnostem a vlastně i Američanům. Kolem stejného času všechny světové kontinenty kromě Antarktidy, byly rozděleny do ustavených států a kolonií. Když však Američané viděli růst koloniálních evropských zemí, nenechali svůj sen rozšířit své vlastní hranice. Spojené státy však neměly moc šancí žádat o území vlivu mimo své hranice a také nechtěly opakovat osud říší minulosti, zničený nadměrným územním růstem. Místo toho, vedoucí představitelé země a hlavní výrobcové favorizovali ekonomickou expanzi. Mít dobře zavedené vztahy na trhu a pracovat obchodní modely uvnitř země, to bylo jen přirozené nutkání jít a vyhrát nové trhy k obchodu, stejně jako získat přístup k surovinám. Mladý americký národ měl dobré obchodní dovednosti a bez toho, aby se na politiku tolik díval, snadno vstoupil do hospodářských vztahů se zeměmi různých politických orientací.

Historická území USA

První významná územní expanze proběhla po španělsko-americké válce v roce 1898, kde Spojené státy doplnily své již držené vlastnictví novými zeměmi na Kubě, Portoriku, Havaji, Guamu a na Filipínách. Historická území, která jsou považována za součást Spojených států a dosud nezískala nezávislost, zahrnují: \ t

Midway ostrovy, který byl včleněn v 1867
Puerto Rico, 1898
Americká Samoa, 1899
Panenské ostrovy Charlotte Amalie, 1927
Severní Mariany, 1947
Guam, 1950

Dalším unikátním případem je Federativní státy Mikronésie, Marshallovy ostrovy a Palau. Tato území získala nezávislost, ale zůstala ve svobodném spojení se Spojenými státy.

Americká pomoc, intervence a diplomacie

Ukázka síly byla hlavní cestou, jak připomenout zájmy USA v různých částech světa. Pravidelnost, s jakou byly zahraniční zásahy prováděny (asi jednou za 1, 5 roku), může naznačovat, že to byla záměrná politika s dobře vyvinutým plánem a definovanými cíli. Po druhé světové válce bylo úsilí americké zahraniční politiky zaměřeno na nešíření komunistických režimů v Africe, Střední Americe a jihovýchodní Asii a zároveň Spojené státy aktivně vyjadřovaly své zájmy na Středním východě a severu bohatém na ropu. Afrika. Více loajální vůči americké zahraniční politice jsou země se středními a nižšími příjmy v Evropě a některé africké země, neboť po desetiletí je africký kontinent hlavním příjemcem některých největších humanitárních programů Spojených států. Obecně platí, že země se staletými tradicemi v kultuře a země zavedených vládních principů a morálních standardů považují za obtížné přijmout hodnoty a myšlenky, které by neprošly zkouškou času (např. Demokracie a svoboda projevu), což je jejich názory jsou hlavními iniciativami USA.

Názory ostatních zemí na americkou globální přítomnost

Základní směr americké diplomatické politiky ve 20. století se stal výzvou pro globální bezpečnost, která by zahrnovala i jadernou bezpečnost. Spojené státy měly špičkovou technologii jaderných zbraní a vystupovaly na mezinárodních místech s největším počtem bezpečnostních iniciativ, čímž jasně daly najevo, že USA by mohly být zárukou bezpečnosti pro všechny země a kontinenty. Další oblastí diplomatické práce byla realizace programů americkými prezidenty v době studené války, aby se zajistila detente opatření mezi oběma bloky. Tam byly kulaté stoly a vývoj programů v Dartmouth a takzvaných Pug avouch setkání, kde Sovětský svaz a Spojené státy mohly vyjádřit jejich zájmy a hledat vyvážený kompromis. Největším úspěchem americké diplomacie bylo podepsání Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, který zavázal SSSR a země Varšavské smlouvy, aby vedly otevřenou politiku a veřejně zpřístupnily údaje o lidských právech v zemích východního bloku.

Zahraniční zásahy v USA začaly hromadně ve druhé polovině 19. století. Největší vojenské společnosti nedávné historie jsou však okouzlující, neboť nám dávají smysl pro nedávné modely:

Grenada, 1983, jednostranný zásah USA
Panama, 1989
Somálsko, 1993 a zásah USA a řady zemí s sankcemi OSN.
Jugoslávie, 1995, operace NATO bez sankce Rady bezpečnosti OSN.
Irák, 2003, se Spojenými státy a řadou zásahů jeho spojenců bez povolení OSN.
Libye v roce 2011 s intervencí NATO se sankcí Rady bezpečnosti OSN.

Probíhající americké zahraniční intervence

Na konci studené války mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy se Spojené státy zaměřily na vojenskou pomoc opozičním režimům v Evropě, jako je Jugoslávie a Blízký východ, jako je Irák a Libye. Největšími příjemci finanční a vojenské pomoci v průběhu let jsou však dva státy regionu Blízkého východu, konkrétně Izrael a Egypt. Další na seznamu těchto více než 70 zemí přijímajících pomoc jsou Kolumbie, Jordánsko a Pákistán. Největší nespokojenost s politikou USA je však stále pozorována v zemích Blízkého východu, kde se obyvatelstvo vyznává především islámu. V současné době je zachována vojenská přítomnost americké armády v Afghánistánu, která je tam od roku 2001 se zásahem NATO řízeným USA, k němuž došlo bez povolení Rady bezpečnosti OSN. I v Iráku a v Sýrii, kde NATO podporuje politickou opozici Assadova režimu, stále probíhají vojenské operace proti „islámskému státu (ISIS)“.