Proč Irák napadl Kuvajt V roce 1990?
Invaze Kuvajtu začala 2. srpna 1990, kdy Ba'athist kontrolovaný Irák přesunul vojáky do emirátu Kuvajtu. Dva dny po zahájení irácké okupace byly Kuvajtské ozbrojené síly poraženy a Saddám Husajn, tehdejší prezident Iráku, vyhlásil Kuvajt za 19. provincii Iráku. Konflikt trval sedm měsíců.
Vztahy Iráku a Kuvajtu před invazí
Kuvajt se stal nezávislým národem v roce 1961, což je krok, který irácká vláda nepodpořila. Země tvrdila, že Kuvajt byl vytvořen britským imperialismem a že to bylo skutečně rozšíření Iráku. Od nezávislosti Kuvajtu se Irák při několika příležitostech snažil prohlásit národ za irácké území. Arabská liga zabránila invazi v roce 1961, nicméně, v roce 1973, Irák obsadil oblast podél hranice mezi oběma zeměmi. Vláda Saúdské Arábie byla proti invazi a irácké síly byly nakonec staženy.
Mezi lety 1980 a 1988 byl Irák ve válce s Íránem. Za první dva roky íránsko-irácké války byl Kuvajt neutrálním divákem. Toto bylo dokud ne strach, že íránská revoluce by se pohybovala uvnitř jeho hranic nutila zemi vzít strany. Od roku 1982 až do roku 1983 poskytl Kuvajt finanční podporu Iráku navzdory násilným odvetným opatřením íránských sil. V konečném důsledku činily finanční příspěvky země zhruba 14 miliard dolarů. Když Basra, hlavní přístav v Iráku, byl zničen, Kuvajt poskytoval přístup také k přístavům.
Na konci íránsko-irácké války nemohl Irák splatit Kuvajt a požádal o odpuštění. Země tvrdila, že válka přinesla prospěch i Kuvajtu. Vláda Kuvajtu nechtěla půjčku odpustit. Lídři z obou zemí se během roku 1989 několikrát setkali, ale nikdy nedosáhli dohody. Vztahy mezi Irákem a Kuvajtem byly ještě více napjaté.
Obvinění vedoucí k invazi
Po skončení íránsko-irácké války navrhl irácký ministr pro ropu zvyšování cen ropy jako prostředku k vyplacení válečného financování. Přibližně ve stejnou dobu Kuvajt zvýšil svou produkci ropy. S bohatými dodávkami ropy na trhu nebylo možné zvýšit cenu ropy z Iráku. Ekonomika Iráku tak i nadále trpěla. Irák považoval Kuvajtovo odmítnutí snížit svou produkci ropy za akt agrese.
Po tomto obvinění z agrese následovalo obvinění, že Kuvajt vrtá na ropě v oblasti Rumaila v Iráku. Irák trval na tom, že Kuvajt vyvinul pokročilou techniku vrtání, schopnou šikmého vrtání. Podle iráckých představitelů Kuvajt použil šikmé vrtání, které zemi umožnilo ukrást více než 2, 4 miliardy dolarů v ropě. V roce 1989 Irák požadoval vrácení ztracené ropy. Do července 1990, Kuvajt přišel k dohodě s Organizací zemí exportu ropy (OPEC). Kuvajt a Spojené arabské emiráty se dohodly na snížení produkce ropy na 1, 5 milionu barelů denně.
Invaze
Navzdory dohodě o snížení produkce ropy zůstalo napětí mezi zeměmi vysoké. Irácká vojska byla již rozmístěna podél hranice. Ve 2 hodiny 2. srpna 1990, irácké síly napadly Kuvajt. Během několika hodin hledali vládní představitelé Kuvajtu útočiště v Saúdské Arábii, Irák získal kontrolu nad Kuvajtem a byla založena irácká prozatímní vláda. Tento vojenský krok dal Iráku kontrolu nad 20% globální dodávky ropy. Irák navíc měl přístup k větší oblasti podél Perského zálivu.
Během irácké okupace Kuvajtu jeho civilisté vytvořili ozbrojené hnutí odporu. Tito jedinci byli zadrženi, mučeni a zabiti. Některé odhady naznačují, že bylo zabito kolem 1 000 kuvajtských civilistů. Asi 400, 000 Kuwaiti občanů, polovina populace, uprchl ze země. Připojili se k nim tisíce zahraničních zahraničních obyvatel. Indická vláda například iniciovala rozsáhlou evakuaci, která odstranila přes 170 000 indických státních příslušníků prostřednictvím 488 letů během dvouměsíčního období. Irácká vláda také vedla drancování kampaní po celém Kuvajtu, krádeže většiny svého bohatství.
Mezinárodní reakce
Rada bezpečnosti OSN (UNSC) okamžitě napadla invazi a nařídila Iráku stáhnout své jednotky. Irák tuto poptávku ignoroval. O čtyři dny později, 6. srpna 1990, UNSC schválila zákaz mezinárodního obchodu s Irákem. Irácká vláda zůstala bez důrazu, a 9. srpna, americké síly začaly rozmístit se do Perského zálivu. Saddám Husajn reagoval zvýšením počtu vojáků v Kuvajtu na 300 000.
BR OSN stanovila lhůtu pro odstoupení vojáků 29. listopadu. Usnesení schválilo použití síly proti Iráku, pokud neodstraní vojáky 15. ledna 1991.
Provoz pouštní bouře
16. ledna 1991 začala mezinárodní koalice, vedená především americkými silami, stíhací letouny do Iráku Bagdád. Během následujících šesti týdnů pokračovaly ozbrojené síly ze 32 zemí letecké útoky proti Iráku. Irácká armáda se nedokázala bránit. Hussein odpověděl vypuštěním některých raket do Izraele a Saúdské Arábie. Invaze na zemi začala 24. února. V jednom dni spojenecké síly porazily většinu iráckých sil, držely přibližně 10 000 iráckých vojáků jako vězňů a založily americkou leteckou základnu uvnitř země. O čtyři dny později Irák odstranil svou přítomnost v Kuvajtu a tehdejší americký prezident George Bush vyhlásil příměří.
Následky
15. března se Kuvajt Emiru vrátil do země poté, co strávil celou okupaci v exilu. BR OSN schválila 3. dubna usnesení, aby konflikt ukončila formálně. Usnesení odstranilo některé ekonomické sankce na zemi, ale zanechalo zákaz prodeje ropy, což od Husajna vyžadovalo zničení zbraní hromadného ničení země s pozorováním OSN. Hussein přijal podmínky usnesení o tři dny později, ačkoli on pokračoval porušit jeho podmínky v pozdnějších rokách.
Mnoho životů bylo ztraceno během invaze Kuvajtu a operace pouštní bouře. Celkem bylo zabito 148 amerických vojáků, 100 spojeneckých vojsk a přibližně 25 000 iráckých vojsk. Dalších 457 amerických vojáků a 75 000 iráckých vojáků bylo zraněno. Odborníci odhadují, že během operace Desert Storm zemřelo 100 000 iráckých civilistů. Kuvajtové, kteří nemohli opustit zemi, údajně utrpěli porušování lidských práv v rukou iráckých úředníků. Invaze nadále negativně ovlivňuje zdraví obyvatelstva.
V prosinci roku 2002 se Saddam Hussein oficiálně omluvil za invazi do Kuvajtu. Ali Abdullah Saleh, vůdce Jemenu, který podpořil invazi, se také omluvil v roce 2004. USA udržovaly vojenskou přítomnost v Kuvajtu. Někteří věří, že tato přítomnost nabízí zemi ochranu, zatímco jiní věří, že je to příklad západního imperialismu.
